Velesova kniha – svaté písmo Slovanů (15. díl)

(15. díl)

Ve Velesově knize se vypráví o tom, že "Vendi nemají pevnou víru", orají na západě před Varjagy. Předkové západních Slovanů již tehdy vyznávali jinou víru, než veškeré ostatní slovanské rody. Nazývali se Venedy, neboť se klaněli bohu války Indrovi a jeho otci, bohu Nebe Diausovi (ind.), neboli Dyjovi, což je Pater Dyj z "Velesovy knihy" (který je zároveň Jupiterem a Diem v Římě). To byl také důvodem, proč západní Slované nepřijali pravoslaví, nýbrž katolickou víru, vždyť katolíci doposud boha nazývají Diem. Venedi pocházejí, jak praví Velesova kniha, od Veneda, Skytova syna, který měl bratra Slovena, který založil legendární Slovensk. Samotný Vened zplodil Kiseka, což byl praotec Gótů-Germánů. Jinými slovy, ve Velesově knize se hovoří o bezprostřední spřízněnosti Gótů-Germánů s Venedy (Vandaly). Podle Velesovy knihy Venedi podobně jako Góti přišli do svých zemí ze severního Černomoří od Donu. Ještě dříve, za časů Árje Osedně, přebývali v Malé a přední Asii.
Pravlast Venedů či Enetů byla za dob antiky umisťována takovými historiky, jako byl Hérodot a Strabon, ale i mnoha jinými, do Malé či přední Asie. Tento názor zmínil i Homér v Iliadě. Potom se Venedi přestěhovali do Venetie na břehy Jaderského moře. Zde se z nich stali Etruskové, obrátili Latiny na svou víru, aby se z nich konečně stali Benátčané. Část Venedů-Enetů-Vindů se usídlila u Kerčenského průlivu (Bosporu), v Sindice. Zde se stali Sindy. A odtud se část Venedů vydala k Baltskému moři. O Venedech věděli mnozí antičtí geografové, počínaje Pitheem. Dobývali tam jantar, který byl v Řecku a v Římě velmi ceněný.
Spolu s Venedy ke Karpatům a k Baltickému moři tehdy podle Velesovy knihy (Trojan III, 2:2) dorazili rovněž Rusové: "Rusiči šli s Venedy, a ti chtěli zanést své bohy k moři..." A bylo v těch horách "mnoho staveb", "modlitebny", které byly "ozdobeny zlatem a stříbrem", a my jsme "uctívali naše dřevěné bohy".
Uplynula nějaká doba a za "pět set let" (v I. až II. století př. n. l.) Rusiči opustili zabydlená místa a "vydali se k řece Něpře". Došlo k velikému stěhování Rusičů z Karpat. Důvodem bylo to, že "se nám ta země zprotivila kvůIi válkám a těžkému životu". Podle Velesovy knihy válčili Rusiči v Karpatech s jistými Dasuny (stejně jako dříve v Pendži s "Dasy"), a rovněž s Varjagy. Zde je třeba porozumět, že se tu jedná o pragermánský kmen Dáků. Na straně Germánců stanul včele vojsk podle Velesovy knihy (Trojan III, 3:4), jistý vojín Bor a podle gótských legend, které převyprávěl Jordanes (Getika I., 25), byl panovníkem Germánců-Gótů v té době král Berig, který přišel se svým rodem ze Skandinávie a právě on by mohl být oním Borem z Velesovy knihy. Když Berig dorazil spolu s Góty do Evropy, začal válčit proti Vandalům-Venedům a podle Jordanova svědectví si je spolu s okolními národy podmanil. Dokázal porobit rovněž Germánce-Dáky (Tráky), a spolu s nimi se vypravil k Černému moři přes Karpaty a zde pokořil část zemí Malé Skythie, budoucí Dacii (meziříčí řek Dněstr a Dunaj).
V důsledku té války tehdy z Karpat a od pobřeží Baltu uprchlo mnoho slovanských kmenů, které se usadily na Dněpru u Goluně a začaly si říkat "Něprové a Pripjatiči" (Rod I., 4:2). A vedl je vojvoda Bodrič, který stál v čele venedského kmene Bodričů. Po příchodu do Goluně začali Bodriči bojovat proti "zlým pohanům", jinými slovy – střetli se s jinověrci, pravděpodobně ze sarmatského kmene Jazygů, kteří předtím z Goluně vyhnali Řeky – dionýsiány. Po vítězství Venedů se ustálila Perunova víra, která se tu udržela až do dob Svatého Vladimíra. Velesova kniha rovněž říká, že po přesídlení do Goluně Slované nezačali stavět chrámy: "neměli jsme tehdy své modlitebny a vykonávali jsme obřady před studnami a prameny, kde tekla živá voda". Zatímco dříve v Karpatech chrámy budovali, když uctívali kult Radegasta, Koledova syna. Z toho vyplývá, že během války s Germánci přešli na Perunovu víru, pro niž je charakteristické odmítání kněžských obřadů a stavění chrámů. V Podněpří tak začal díky příchodu a vítězství Bodričů převládat slovanský jazyk, který vytlačil z každodenního života a z náboženství jazyk sarmatsko-íránský. Takže zde přítomní Íránci, což byli Skyti, Sarmati, Alané začali splývat se slovanskými kmeny, jako byli Něpři a Pripjatiči spolu s Tiberci, Taury, Rusy-Roxolany, Venedy-Sindy, Severjany, Bělogory, Bělojary, Novojary a dalšími.

24.12.2021