Velesova kniha – svaté písmo Slovanů (3. díl)

(3. díl)

Za dávných dob z důvodu prudkého ochlazení Slovano-Áriové vedeni bohem Slunce Jarem postupně doputovali ze Severu až do Asie a založili zde velikou říši v zemích současné Indie, Pákistánu a Sedmiříčí (step Kazachstánu a již­ního Uralu). V tehdejších dobách se védská víra rozšířovala takřka po celé Zemi. Klíčové události se odehrávaly v 5. tisíciletí před n. l. v Pětiříčí – Páňdžábu, poblíž nejvyšší hory světa Ču-mu-lang-my. Tato doba je posvátná jak pro Védy Rusi, tak i pro Védy indické. V té době se odehrávaly hlavní události indického eposu Mahábhárata.

Podle slovanských legend přišli slovanští předkové do Indie z Uralu ve stejné době, když se usazovali na Ruské rovině a eurasijských stepích. Jeden z eurasijských kmenů se tehdy vydal na jih, překonal Himaláje a ocitl se v Indii. Podle slovanských legend se v nových zemích bůh Slunce Jar (vůdce Slovano-Áriů) tehdy utkal s Hadem Lamiou, který sloužil Bohu Šivovi, a porazil ho, což znamenalo vítězství přívrženců Jarova kultu nad zastánci Šivova kultu v Indii. Takové bitvy se potom opakovaly mnohokrát i na severním Kavkazu a v Malé Asii. V překladech pozdních slovanských a řeckých legend se bůh Jar změnil ve svatého Jiřího nebo Georgie, který přemohl mýtického draka. Po oné původní bitvě založili Jarovi potomci (čili potomci starého Árje) v Indii a Íránu Árijskou říši. Jako nejvyššího boha a vůdce v té době uctívali boha Indru, který jim dodával sílu a moc nad pokořenými národy. Původní obyvatelstvo Hindustánu bylo zotročeno, jejich města zbořena, neboť jako vyznavači Šivy (boha ničitele a boha hněvu) byli před Nejvyšším nečistí a hříšní.

Avšak i samotní Áriové, vedení Jarem, se tehdy odklonili od uctívání Nejvyššího a začali vyznávat boha Indru, který svým silovým přístupem deformoval jejich cestu pravdy. Proto civilizace Áriů i jejich města po určité době podlehla úpadku a ve 2. tisíciletí př. n. l. po těchto starých dobyvatelích nezbylo ani stopy. Až po dalších 500 letech byla Indie zaplavena novými vlnami Áriů z Íránu, kteří s sebou přinesli znovu učení o Nejvyšším a založili skutečně velikou védskou civilizaci staré Indie.

Podle Velesovy knihy se, kvůli odpadlictví od staré víry a od uctívání Nejvyššího Rodu, v té době "velmi rozzlobil a začal běsnit bůh Svarog". Došlo k velikému zemětřesení a domy prapředků byly zbořeny, skot hynul a padal do vznikajících zemských puklin. Stalo se v Paňdžábu v údolí Kulu poblíž nejvyšší hory světa Ču-mu-lang-my. Došlo k němu po veliké bitvě na poli Kuru mezi rody Bhárá­tů. A tehdy došlo ke druhému velkému stěhování Áriů-Praslovanů. První bylo ze severských ostrovů. Hynoucí lidé se obrátili k Jarunovi (v indickém eposu Arjunovi), aby je vyvedl ze země, zachvácené neštěstím. To se událo v tzv. éře "Býka" (5. - 3. tisíciletí př. n. l.)

Cestu Jarunových synů z Indie na Rus můžeme nalézt jak ve Velesově knize, ruských letopisech, tak i v íránských legendách a ve starobylých kronikách Zakavkazí. Jaruna a jeho synové nejprve přišli z Indie do údolí poblíž hor, které nazvali Araratské (hory Árjovy, hory boha Slunce Jara). Tady se Áriové usadili u řeky, které dali jméno Arax (Árjova řeka). Zde část Áriů splynula s budoucím arménským národem (jméno Ar-méni znamená "Árjovi lidé"). Avšak bojovníci, kteří sem přišli s Árjem-Jarunou ve 4. tisíciletí př. n. l. si i po přesídlení po dlouhou dobu uchovávali svou etnickou svébytnost. Říkali si Indové a později se nazývali Vindy, Venedy a Vandaly. Mnoho svědectví o Jarunovi a jeho synech se uchovalo ve staroarménské "Taronově kronice", kterou sepsal Zenob Glak, který byl mnichem v době, kdy svatý Jiří ve III. až IV. století n. l. křtil Armény. Informace získal z první ruky: od indických kněží, kteří byli tehdy vyhnáni z chrámu a také z rukopisů chrámové knihovny.

07.11.2021