Velesova kniha – svaté písmo Slovanů (5. díl)

(5. díl)

21. březen roku 368 n. l. znamenal konce Svarogova dne, začátek nového a konec epochy (Trajánových věků). Trajánovy věky se odpočítávají od dob vlády patriarchy Trajána, neboli od 2. tisíciletí př. n. l. až do 4. století n. l. Je to zvířetníkový věk (Berana) a počátek "Zlého věku" (éry ryb), začátek věku válek a velikého stěhování národů. Poslední velikou dobu ledovou, trvající tři Svarogovy dny vystřídalo oteplení v 11. až 13. tisíciletí př. n. l. a také nové ochlazení v době mezi 5. až 3. tisíciletím př. n. l., kdy se na severu Eurasie místo lesů rozprostřela tundra. Toto poslední ochlazení vedlo k přesídlení Ariů na jižní území, včetně země Romeů, starých obyvatel Itálie. Bylo popsáno zemětřesení, které zapříčinilo odchod Áriů-Praslovanů v čele s Jarunou (Arjunou) z Pandžábu, země Iňské. Krajem Iňským se má na mysli území Indie a Číny a Arijskou zemí jižní Ural a Sedmiříčí. Sedmiříčím je nazývána historicko-geografická oblast mezi jezery Balchaš, Sasykol, Alaklol a džungarským Alatau. Název pochází od sedmi řek vlévajících se do Balchaše. Ve starověku se Sedmiříčím nazývaly rovněž všechny stepi od Altaje po Kaspické moře. Nicméně když se kdysi Ariové přesídlili z jižního Uralu do Indie, nazvali nové země rovněž Sedmiříčím. Tak védští Áriové nazvali současný stát Paňdžáb. Protékalo jím pět řek Pandžábu, a rovněž řeky Ind a Kábul (nebo mýtická řeka Sarasvati). V Sedmiříčí se zformovaly rody Slovanů, jejichž prapředky byli Bogumírovi synové a dcery. Od dcer pravděpodobně vzešly matriarchální kmeny, ze synů pak patriarchální.
Ve starých posvátných knihách Slovanů, jako je Velesova kniha a Véda Slovanů, stejně jako v obdobných védských pověstech se nám dochovalo veliké množství překrásných legend o praotci Bogumírovi. V nich se o něm hovoří jako o Bohu Imirovi, v skandinávské Eddě se o něm zmiňují jako o Blahém Imirovi, carem Imou je nazýván ve Védě Slovanů, Jimou Xšajta v Avestě, Jamou ve Védách Indie, Jü v Číně, Džem-šidem v Knize králů a Čim-bulatem ve volžských a především marijských pověstech. Jeho jméno bylo známo od Afriky, Ománu, přes západní Evropu, Malou Asii, až po dálný sever Ruska (Jamal) a Sibiř (Omoľ).
A co nám legenda o Bogumírovi říká?: "Uplynulo více jak pět tisíc let od těch dob, kdy se v Irijských, neboli Uralských horách narodil syn boha Jara a Slunce, jinak také Tarcha Dažboga a bohyně Zimy a Smrti, Mareny Svarogovny. Marena a Dažbog obdařili svého syna tajemstvím dvojí nesmrtelnosti – duševní i fyzické. Tak Bogumír získal od Tarcha duševní nesmrtelnost a Marena dala synovi nesmrtelnost fyzickou. Od těch dob se k Bogumírovi často plazil Had, který mu přinášel jablka z Irijské zahrady. Když je muž požil, opouštěly jej nemoci, a do těla se mu vlévaly nové životní síly." Bogumír zůstal smrtelníkem, avšak jeho život se mohl prodlužovat donekonečna. Nicméně smrtelníci neměli v Iriji co pohledávat, proto Bogumír se ženou Slavuní opustili Irijskou horu. Bogumír dal přednost životu ve zjevivším se světě a zvolil si slasti a strasti fyzického přechodného života a rozhodl se stát praotcem velikých národů. V samotném Bogumírovi je spatřováno převtělení praotce Svaroga, neboť byl Svarogovým vnukem po Marenině linii a pravnukem po linii Dažboga. Svarog, bůh Nebes, je Bogumírovým praotcem, proto jsou Bogumírovi potomci Slovano-Kimmeriové rovněž Svarogovy děti. O tom se ve Velesově knize říká (Rod II., 2:6): "A tak je Svarog Otcem a ostatní jsou Jeho synové". Dále se ve Velesově knize udává postupný výčet božských zjevení Nejvyššího. První: Rod – "Otec všech rodů", potom Svarog, třetí v řadě je samotný Bogumír, od něj pak vzešel rod "od Kyje až po knížata kyjevská" A od těch dob každý Bogumírův potomek a veškeré slovanstvo v sobě nese onu prapůvodní božskou jiskru.

14.12.2021